Grand Canyon
Pro mě osobně největší zážitek. O Grand Canyonu se hodně mluví a píše, viděla jsem spousty fotek a videí, ale vidět jej na vlastní oči se nedá slovy popsat ani zachytit na žádné fotografii. Zůstala jsem stát na okraji jako opařená a nebyla schopna slov, jakoby se zastavil čas i proud všech myšlenek, jakoby přestalo existovat okolí a vy vnímali jen sebe, vítr a tu nedozírnou krajinu táhnoucí se stovky kilometrů a měnící barvy každou minutu, podle toho, jak dopadají sluneční paprsky.
Grand Canyon je nejznámnější, ne však největší kaňon na světě. Vytvořila jej řeka Colorado v severní Arizoně, která se během posledních šesti miliónů let do krajiny hluboce zařízla a odhalila tak dvě miliardy let staré skály – což je téměř polovina věku Země. Je téměř 446 kilometrů dlouhý, se šířkou od 500 metrů do 24 kilometrů. Největší hloubka je okolo 1 600 metrů. Eroze a sesuvy spolu s dalšími přírodními pochody neustále proměňují tvářnost zdejší krajiny a hloubku i šířku kaňonu.
Když jsme se dostatečně pokochali, objeli všechny view pointy, dostali jsme nápad sestoupit až na samé dno, k řece Colorado. Ve zdejším Visitor Center jsme ale byli okamžitě od tohoto činu odrazeni. Sestoupit až k řece během jediného dne je vysoce rizikové pro náročnost terénu a vysilující horko a nemálo lidí, kteří přecenili své síly, na to doplatilo vyčerpáním organismu, kdy museli být zachraňováni. Sestup je možný během dvou dnů s přespáním v kempu na dně kaňonu. Na to je ale třeba zvláštní povolení, o které se musí zažádat o několik týdnů, někdy i měsíců dopředu. Toto u nás nepřicházelo v úvahu, proto jsme zvolili kompromis – sestup do dvou třetin k tzv. Plateau Point s nádherným výhledem na řeku Colorado. I tak to byla velice náročná tůra, svalová únava byla veliká a horko vysilující. Během šesti hodin jsme vypili každý něco přes tři litry vody a diuresa byla minimální. Stálo to ale za to a navždy máme vzpomínky. Snad někdy příště jej pokoříme až na samé dno…. Grand Canyon je místo, kam bych se určitě chtěla ještě jednou podívat.
Death Valley
Údolí smrti leží ve státě California jihozápadně od pohoří Sierra Nevada a je svou rozlohou 8000 km² největším národním parkem v severní Americe mimo Aljašku. Je to místo s nejnižší nadmořskou výškou na západní polokouli (solné jezero Badwater, -86 metrů) a s nejvyšší průměrnou teplotou. V červenci roku 2001 zde bylo naměřeno 57.1 °C. Průměrné roční srážky jsou 50 mm Přesto je tato krajina velice rozmanitá odhalující množství přírodních krás a žije zde také mnoho endemických živočichů a rostlin.
Po příjezdu, kolem šesti hodin odpoledne, rtuť teploměru ukazovala 40°C. Bez klimatizovaného vozu, ze kterého jsme vžycky jen na chvilku vyběhli, abychom se pokochali výhledem, by prohlídka nebyla možná. Horko bylo opravdu zničující. Na doporučení místního rangera jsme vyjeli do nadmořské výšky 1500m, na Dante´s view, odkud jsme pozorovali nádherný západ slunce nad celým údolím. Jsou zde vidět v jednom okamžiku nejvyšší (Mt Whitney) a nejnižší (Badwater) body kontinentálních USA. Také jsme se zde příjemně ochladili, protože teplota byla pouhých 18°C. Do kempu jsme dorazili kolem deváté hodiny večer, venku 35°C. Pochopili jsme, proč kempování zde v tuto sezónu je zdarma. Ale nebyli jsme sami, spolu s námi zde bylo dalších pět odvážlivců. Budík jsme nastavili na 5 hod ráno (nebylo ale třeba, noc byla horká a bezesná), abychom se stihli sbalit před východem slunce. Stihli jsme to tak tak a opět v klimatizovaném autě objeli další vyhlídky a pak hurá pryč do vyšších nadmořských výšek.
Monument Valley
Jedna z nejkrásnějších scenerií v Americe, krajina s ohnivě rudými skalami, místo, kde se točilo nespočet hollywoodských westernů. Nachází se v severní Arizoně, blízko jižní hranice s Utahem. Tento park nabízí velkolepé pohledy na osamocené kopce (tzv. butte), stolové hory, kaňony a volně stojící skalnaté formace tvořené pískovcem. Žijí zde převážně Indiáni z kmene Navaho a tvoří většinu zdejšího obyvatelstva.
Prohlídkou parku jsme strávili necelý den popojížděním autem po neupravené hrbolaté cestě, zastavovali na vyhlídkách a obdivovali rudé pískovce. Trasa je dlouhá asi 27 km a pěšky se pro velké horko jít nedá.
Bryce Canyon
Méně známý, ale překrásný národní park v jižním Utahu. Je plný úžasných skalních jehel, špičatých věžiček a hřebenů a zvláštních útvarů zvaných „hoodoo“. Vznikl erozí útesů před více než deseti miliony lety. Podle jedné staré legendy se říká, že zde kdysi žili velmi zlí lidé, které kojoti přeměnili v kameny. Se zapojením trochu fantazie se opravdu některé skalnaté výběžky podobají zkamenělým lidem.
My se opět nespokojili s procházením se po obvodu kaňonu s davy turistů a sestoupili prozkoumat dno. Je zde několik pěkně upravených značených tras nabízejících pohledy z jiného úhlu. Také je zde podstatně chladněji, v noci pouhé 3°C, byli jsme zvyklí na vyšší teploty a v noci nám byla ve stanu opravdu zima.
Arches
Tento park se může pochlubit největší koncentrací pískovcových oblouků na světě. Na jejich vzniku se podílí voda, led, extrémní teploty a pohyb podzemní solné vrstvy. Neustále se tvoří nové a zanikají staré oblouky. Eroze a zvětrávání jsou děje, které pracují pomalu, ale neoblomně, vytvářející formace, které se stupňovitě mění v průběhu času.
Landscape Arch dlouhý 18 metrů a široký 3 metry je největším přírodním obloukem na světě. Pro nebezpečí zřícení je prostor pod ním uzavřen. Nejznámější a nejkrásnější je osamoceně stojící Delicate Arch s dramaticky vyhlížejícím pohořím La Sal Mountains v jeho pozadí. Je zároveň státním znakem Utahu. Nejlépe zachycený bývá pozdě odpoledne a při západu slunce, kdy mění svou barvu. My jsme u něj byli bohužel dopoledne a navíc obloha byla zatažená. I takto ale vypadal ohromně. Neméně krásné byly další skalnaté útvary jako North a South Window, Balanced Rock nebo Double Arch.
Do tzv. Utah Rocks patří i Canyonlands, největší a nejdivočejší park v Utahu a Dead Horse Point State Park, malý park, který byl zachycen i v mnoha filmech, např. v úvodní scéně Mission Impossible II, kde se Tom Cruise šplhá na skálu než mu zazvoní telefon nebo v závěrečné scéně filmu Thelma a Louisa
Yosemity
Konečně trochu zeleně. Vodní zdroje tohoto kalifornského národního parku zásobují podstatnou část San Francisca a Los Angeles. Díky své poloze je asi jeden z nejnavštěvovanějších parků. O víkendu sehnat místo v kempu nebo motelu je zcela nemyslitelné a místa jsou zamluvená dokonce několik týdnů až měsíců dopředu. V okolí Visitor Centre a po značených chodníčcích chodí doslova davy lidí.
V tomto třetím největším parku v Americe je toho opravdu hodně k vidění a my zde také strávili nejvíce času. Začali jsme v Tuolumne Meadows, které se nacházejí v nadmořské výšce 2500 metrů. Scenerie, které se nám otevíraly – zasněžené skalnaté vrcholky hor, zelené louky, průzračně čistá jezírka a horské bystřiny tvořící kaskádovité vodopády a blankytně modrá obloha – vypadaly až kýčovitě, jako z dokumentu National Geographic. Prodělali jsme mírnou formu „horské nemoci“, přijeli jsme zde z Death Valley a aniž bychom se stihli zaklimatizovat, tak se vydali na sice nenáročnou (převýšení jen 300 metrů) 20-ti kilometrovou tůru, ale měli jsme při tom pocit, jako bychom zdolávali Mont Blanc. Krev v plicích se nestačila okysličovat, bylo nám špatně od žaludku a večer jsme mysleli, že nás postihla chřipka. Noc byla dlouhá a velice chladná, pouhé 2°C, což našemu zdravotnímu stavu příliš nepřidalo.
Následující den jsme sjeli do údolí – Yosemite Valley, kde sluníčko opět příjemně hřálo a nám už bylo lépe. Pěšky jsme se vyšplhali na Glacier Point, odkud byl nádherný výhled na celé údolí a hlavně na majestátně se tyčící Half Dome, který spolu s El Capitan patří k nejobtížnějším stěnám pro horolezce. Na vrchol Half Dome vede i značená cesta, která je velice náročná a dlouhá asi 27 km. Jelikož jsme v Yosemitech cestu po národních parcích končili a byli dost unaveni, tak jsme výstup na vrchol vzdali, i když to byla velká výzva a teď toho možná trochu litujeme. Místo toho jsme vystoupili k vodopádům Vernal Falls a Nevada Falls a z dálky pozorovali Yosemite Falls, jeden z největších vodopádů v severní Americe.
Joshua Tree
Tento malebný park plný stromů nesoucích jméno Joshua Tree (jedná se o rostlinu juka dorůstající zde velikosti stromu) leží v místech, kde se setkávají Sonorská a Mohavská poušť, ve státě California. Mystickou povahou této krajiny se inspirovalo mnoho umělců, snad nejslavněnší je album The Joshua Tree od skupiny U2. Parkem vedou silnice s mnoha odpočívadly, odkud se dají podniknou malé výlety do „vnitrození“. Byli jsme doslova unešeni nádhernými výhledy, prapodivnými tvary stromů, volně ležícími balvany připomínající nejrůznější tvary. Zvlášť silný zážitek byl pak v noci v kempu, kdy měsíc, který se nacházel zrovna v úplňku, ozařoval stromy a ty pak vrhaly úžasné stíny na zem. V parku jsme strávili necelé dva dny a i když zde bylo velké horko, tak pro mě zůstane jedním z nejhezčích.
Cestování vypůjčeným autem se naštěstí obešlo bez komplikací, za celou dobu jsme neviděli jedinou nehodu. Řidiči zde jsou mnohem ohleduplnější než u nás a striktně dodržují předepsané rychlostní limity. Benzín je levný, v přepočtu vyjde asi na 15 korun za litr. Sehnat ubytování většinou taky nebylo problém, ve všech parcích i v jejich okolí je spousta dobře vybavených kempů. Každé stanoviště má svůj stůl s lavicemi, ohniště a gril. Často nechybí ani sprchy a pitná voda. Ceny za stanoviště na jednu noc se pohybují od 5 do 20 dolarů. Několikrát jsme přespali i v motelech, hlavně ve větších městech a když jsme se potřebovali trochu zkulturnit. Se stravováním už to bylo horší, v menších městech jsou pouze fastfoody a po třech týdnech jsme se na hamburger a hranolky už nemohli ani podívat. Nejvíc jsme se těšili, až si doma uděláme vařené brambory a zakousneme se do klasického chleba.
Každý den naší dovolené byl mimořádný a nezapomenutelný a my se vraceli domů plně nabiti novou energií. Amerika je obrovská země s nádhernou přírodou, nikde jinde na světě není taková koncentrace národních parků a přírodních památek. Projeli jsme jen jihozápad a doufáme, že třeba někdy v budoucnu budeme obdivovat i některé jiné části.