Těžba v této oblasti se začala po objevu stříbrné žíly peruánským indiánem Diegem Huallpou v roce 1544, když pásl své lamy poblíž hory s kečuánským názvem Potosí. V roce 1545 Španělé začali těžbu v hoře už španělsky pojmenované Cerro Rico (bohatá hora) a stavbu města. To dosáhlo své největší slávy v osmnáctém století a po propadu cen stříbra v polovině devatenáctého století postupně upadalo. Od roku 1987 je pro svou bohatou minulost a koloniální architekturu zapsáno v UNESCO.
Nyní má město přibližně 120 tisíc obyvatel a stále se v Cerro Rico těží stříbro třetí až čtvrté kvality, cín a olovo.V dolech pracuje kolem 10 tisíc lidí. Bohužel kovy se dále zpracovávají v sousedních zemích, protože tu není dost vzdělaných a kvalifikovaných lidí. Přestože má Bolivie nerostné bohatství, nedokáže ho zatím dostatečně zúročit. Nynější prezident Evo Morales chce dosáhnout ekonomického růstu zvýšením vzdělanosti obyvatelstva, tak uvidíme, co jeho reformy přinesou.
Do poloviny osmdesátých let se dělníkům vedlo relativně dobře. Platil je stát, ten jim také zabezpečoval pracovní nástroje a ochranné pomůcky, pracovní doba, výplaty i penze byly regulované. V roce 1985 však klesla cena nerostných surovin a stát se přestal o horníky starat, takže práce v dolech teď není řízena žádnými pravidly, děti tu pracují společně se svými rodiči místo školní docházky, někdy i několik dní v kuse, používají velmi primitivní nástroje, většina horníků nemá nárok na důchod ani na nemocenské pojištění. Přitom průměrný výdělek na osobu se pohybuje od 40 do 60 Boliviánů za den (1B jsou přibližně 3 Kč). Teploty v dolech mohou místy dosahovat extrémních hodnot, až 45 stupňů Celsia, horníci tu vdechují křemičitý prach, výpary acetylenu, plyny po detonacích a azbest. Většina horníků zemře po 10-15 letech práce na silikózu. Cerro Rico, hora, která dává i bere, si už vyžádala 8 milionů obětí.
Přestát tyto strašlivé podmínky pomáhají cigarety, alkohol a koka. Tady žvýkají opravdu všichni. 15 g koky si napěchují do úst ráno a žvýkají přibližně 4-5 hodin a dalších 15 g si dají odpoledne. K lepšímu uvolňování účinných látek si pomáhají speciálními dlátky vyrobenými z quinoy, což je druh rýže bohatý na bílkoviny. Takhle vydrží pracovat celý den, aniž by cokoliv jedli. Když nedrží ochranou ruku nad horníky stát, pojišťují si zdraví a štěstí před keramickou postavou bůžka - ďábla jménem Tata Kaj´chu, kterého přátelsky oslovují El Tío (strýček). Každý pátek mu donesou alkohol, lístky koky, v ústech mu zapálí cigaretu a prosí o ochranu na další týden v dolech.
My jsme do Potosí dorazili nad ránem nočním autobusem z Uyuni. Ubytovali jsme se v Rezidencial Copacabana, jen seňora na recepci byla pěkně mrzutá, že jsme ji vzbudili. Na otázku odkud pocházím, jsem ji odpovídala, že z República Checa a ona mi několikrát dokola naštvaně tvrdila, že vidí, že jsem chica (dívka), ale ať už jí konečně řeknu odkud. Když už jsem ztrácela nervy, odsekla jsem, že z Evropy a paní se konečně zatvářila spokojeně. Pochopila, že to se mnou nebude mít lehké, tak že prý jména a čísla pasů si radši zapíše až ráno a teď, ať jí necháme spát. Ráno už byla milejší, svědomitě vyplnila všechny formuláře, do kolonky země původu svědomitě vyplnila Europa a hned nám nabídla, že za pět minut vyráží výprava do Stříbrných dolů a my se ještě můžeme připojit.
Nejprve jsme se jeli převléknout do šedého špinavého úboru, k tomu jsme dostali holínky a helmy se svítilnou. Nemohli jsme si sebou vzít nic kromě fotoaparátů, ale i ty jsme pak čistili od bláta. Takto vymódění jsme zastavili na trhu, kde jsme horníkům nakoupili koku, cigarety, 95 % alkohol, limonádu a dynamit. Naše průvodkyně to všechno naházela do velkého vaku, nacpala si plnou tvář koky a hurá do dolů.
Venku jsme pozorovali třídění vyvezené horniny, což vykonávali většinou nejmladší chlapci. Potom jsme si rozsvítili lampy, procházeli bludištěm úzkých chodbiček a navštěvovali jednotlivé horníky. Byli velmi srdeční, povídaví a přátelští – však taky průvodkyně pro každého vytáhla z vaku malou pozornost. Mezi jednotlivými patry jsme se pohybovali po kluzkých žebřících (před rokem 1985 tu měli i výtahy), přidržovali se zavěšených lan a s hrůzou v očích se vyhýbali děrám, které vypadaly, že vedou snad až do pekla, opírajíc se při tom stěn pokrytých azbestem. Nechtěla jsem si ani představovat, jak by v takto stísněných prostorách probíhala záchranná akce, kdyby se tu někdo zranil. V některých místech byl kyslíku skutečně nedostatek, po třech hodinách mě třeštila hlava a docela jsem se těšila ven.
Zlatým hřebem prohlídky bylo odpálení dynamitu. Průvodkyně po nás hodila nitroglycerin, ať ho vymodelujeme do tvaru koule, do té pak zapíchla rozbušku a celé to vložila do sáčku s amonium nitrátem. Do této chvíle jsem si myslela, že je to celé jenom vtip. Potom však naše otrlá bolivijská společnice zapálila rozbušku. „Máme teď tři minuty, jestli chcete, tak si to rychle vyfoťte“, a po těchto slovech odběhla do temné chodby. Když se vrátila, zacpali jsme si uši a netrpělivě čekali, co přijde. Byli jsme vzdálení asi 30 metrů, ale i tak měla tlaková vlna pořádnou sílu. Na závěr jsme postáli před strýčkem čertem obklopeným lístky koky a pak už chvátali k východu nadýchat se čerstvého vzduchu. Rozloučili jsem se se skupinkou horníků venku a jeli se s radostí převléknout do civilu.
Publikováno v magazínu Cestopisy 1-2/2008