Na samý závěr našeho pobytu jsme si nechali El Choro trek z La Paz do Coroica, nejznámější bolivijský trek po starých předkolumbovských stezkách. Vzhledem k tahanicím s leteckou společností, která nám po dvou měsících cestování zpáteční let nejprve úplně zrušila a pak několikrát změnila den odletu zpět do Evropy, nám zbyly pouze poslední tři dny v Bolívii. Zvažovali jsme, jestli na trek ještě vůbec vyrazit, ale nakonec jsme to přece jenom riskli.
Rychle jsme si sbalili potřebné věci, ostatní nechali v hotelu v La Paz, chytli jsme mikro do okrajové části města Villa Fátima, kde jsme přestoupili na autobus do Coroica, s tím, že vystoupíme kousek za La Paz, v průsmyku La Cumbre (4660 m.n.m.), odkud již půjdeme pěšky. Bavila jsem se s řidičem, že jdeme na trek a třetí den zase pojedeme zpět z Coroica do La Paz, v tom mě řidič hned zarazil, že kvůli oslavám bolivijského Dne nezávislosti jsou na 6.8. – den před naším odletem – všechny autobusy z Coroica do hlavního města dávno předem zarezervované. To mě trochu zneklidnilo. Budeme muset nasadit rychlejší tempo a dostat se zpátky do města ještě zítra v noci ….
Až před druhou hodinou odpoledne jsme vystoupili v La Cumbre u sochy Krista, na nejvyšším bodě silnice klesající z La Paz do Coroica (1750 m.n.m.), zapsali se v „turistické kanceláři“ a vyrazili. Ze jmen před námi jsme viděli, že je tu jen velmi málo zahraničních turistů, většinou jsme po cestě potkávali bolivijské vysokoškolské studenty, kteří měli před Dnem nezávislosti prázdniny.
Od průsmyku jsme těžkým krokem vystoupali až do sedla Apacheta Chucura (4880 m.n.m.), odkud byl doslova „dech beroucí“ výhled do kraje a pak už jsme prudce sestupovali až k místu, kde jsme chtěli tábořit. Minuli jsme ruiny pamatující incké časy, vesničky Tienda a Chucura až jsme dorazili do Challapampy (2815 m.n.m.), kde jsme se u řeky utábořili. Podařilo se nám dostihnout turisty vyrážející už ráno a postavit stan před setměním, takže z nás trochu opadla nervozita z odletu a v klidu jsme se prospali před dalším dnem.
Ráno jsme ženě z vesnice spravující kemp zaplatili poplatek za umístění stanu a ta nám na oplátku nabídla horký čaj k snídani, s čímž jsme nadšeně souhlasili. Žena se shýbla, vytrhla ze země rostlinu podobnou hluchavce i s kořeny a hlínou, vše hodila do starého špinavého hrnce a svařila s vodou z řeky. Nápoj chutnal nejvíce po hlíně a starém hrnci, ale i tento nevšední „čaj“ po noci ve stanu potěšil …
Jelikož do Chaira (1280 m.n.m) – cíli naší cesty - zbývalo ještě téměř 1600 m klesání, čekali jsme, že dnes půjdeme celý den z kopce. To jsme se však pořádně spletli. Asi po třech hodinách klesání cesta vedla opět strmě vzhůru, pak následovalo klesání, most přes řeku nebo brod a opět stoupání vzhůru – a takto se to opakovalo až do odpoledne. Prošli jsme vesnicí Choro a kolem několika osamocených stavení, v dálce bylo vidět kouř z vypalovaných lesů. Pozdě odpoledne jsem došli do Casa Sandillani, stavení v japonském stylu s rozlehlou zahradou, které zde vybudoval japonec Tamiji Hanamura za druhé světové války. V okolí usedlosti je plácek ke stanovaní, mladí bolivijci už zde stavěli stany na večer, ale my museli pokračovat dál v cestě. Z Casa Sandillani nás už čekalo závěrečné dvouhodinové klesání do Chaira. Odtud vede sjízdná cesta stoupající ke Coroicu a tam už je možné chytit spoj do La Paz. Začínalo se stmívat, tak jsme rychle poprosili místní, jestli by nás někdo neodvezl do Coroica. Místní muž vlastnící auto vytušil svou příležitost a nahodil pěkně předraženou cenu. Věděl, že nás má v hrsti. Zítra prý budou oslavy, všichni budou pít alkohol a nikdo už nás do města neodveze. Nezbývalo než souhlasit. Už v úplné tmě jsme vystoupili v Coroicu na náměstí a oběhli autobusové kanceláře, kde jsme se přesvědčili, že opravdu všechny spoje zítra do La Paz jsou beznadějně vyprodané. Když už jsme si chtěli jít v Coroicu hledat noclech s tím, že „ ráno moudřejší večera“, jako zázrakem jsme zaslechli vyvolávání řidiče mikra jedoucího ještě na noc do La Paz. Ani chvilku jsme neváhali a naskočili.
Absolvovat cestu vedoucí z Coroica do La Paz není příliž bezpečné ani ve dne, natož v noci – vedle nezpevněné cesty, kde často dochází k sesuvům půdy, jsou hned kolmé srázy dolů do propastí. Cesta se klikatí z Coroica přes Yolosu až k průsmyku La Cumbre a na 60 km překonává převýšení 3300 m. Dle údajů Inter-American Development Bank se jedná o nejnebezpečnější silnici světa, místní ji přezdívají „El camino de la muerte“ a ročně se zde zřítí v průměru 26 aut. Tuto cestu jsme absolvovali celkem dvakrát, nejprve po celodenním trápení v autobuse z Rurrenabaque a teď podruhé, vždy to bylo v noci a byli jsme vždy tak unavení, že jsme nakonec celou cestu klidně prospali. Při našem pobytu v roce 2006 už byl postavený spodní úsek nové silnice a nyní už La Paz a Coroico spojuje nová asfaltka.
Do města jsme dorazili bez úhony kolem půlnoci, ani jsme nejeli dál do centra a ubytovali se na přespání ve Villa Fátima. Po vydatném spánku jsme se jen stěží postavili na nohy a dobelhali se k hotelu v centru poblíž čarodějnického trhu „Mercado de Hechicéria“, kde jsme měli uschovaný zbytek věcí. Naposledy jsme se prošli kouzelnickým trhem, kde se nám už poněkolikáté prodavačky „čarodějnice“ snaží prodat nějaké kouzelné bylinky a sušené lamí plody a embrya pro šťastný návrat domů … Prošli jsme se kolem Katedrály svatého Františka a kolem vládních budov – ulicemi dnes proudily zástupy lidí s bolivijskými vlajkami a všude vládla slavností atmosféra. Celá země oslavovala Den nezávislosti – 6.8.1825 a „libertadora“ Simona Bolívara. Ochutnali jsme poslední empanadas, poslední papájový koktejl a další místní pochoutky, kterým jsme tu za tu dobu celkem přivykli, a nasávali atmosféru před zítřejším odletem. Stylověji jsme si rozloučení s Bolívií snad ani nemohli představovat ….